Součástí kupní smlouvy z 14. 2. 1939, jíž koncern Baťa, a. s., Zlín, nabyl pozemky k výstavbě nového továrního města ve Zruči nad Sázavou, byl mimo jiné i hospodářský dvůr zručského zámku, který se stal v prvních měsících působení koncernu Baťa ve Zruči centrem veškerého firemního dění. Svou polohou na okraji zámeckého areálu byl z původní zručské zástavby nejblíže nově vznikající tovární čtvrti.
Dnešní Zručský dvůr vznikl ziniciativy Adolfa Schebka jako novostavba v rámci velké rekonstrukce zručského zámku v letech 1891–1909. Adolf Schebek zručské panství zdědil po svém otci Janovi, který byl majitelem od roku 1885. Schebkové podnikali v železničním stavitelství a původní barokní zámek proměnili na reprezentativní sídlo v novogotickém stylu. S tím souvisela i potřeba vybudovat vhodné hospodářské zázemí. Původní hospodářské objekty byly proto strženy a po roce 1889 nahrazeny novou výstavbou.
Areál hospodářského dvora měl obdélníkový půdorys a sestával z několika samostatných budov. Nacházely se zde konírny, chlévy, stáje, stodoly, drůbežárna a nádeníků. Dominantními stavbami byly lihovar a úřednická budova, které přiléhaly k silnici na Chabeřice. Mezi těmito dvěma objekty byl situován hlavní vjezd do areálu. Uprostřed dvora se pak nacházel špýchar. Všechny budovy byly postaveny v jednotném stylu historizujícího romantizmu s dekorativními prvky, a to v kombinaci kamenného a cihelného neomítaného zdiva. Svou koncepcí a provedením patřil zručský dvůr ve své době k nejmodernějším zemědělským statkům v Čechách.
Krátce po zakoupení pozemků byly ze Zlína převezeny výrobní stroje a první dílna byla zprovozněna 29. 5. 1939 právě v místním špýcharu. Specializovala se na výrobu těžké pracovní obuvi s dřevěnou podešví a textilním svrškem a fungovala zde až do konce roku 1939, kdy byla přesunuta do nově dokončené první výrobní budovy. V původní úřednické budově velkostatku působilo vedení pobočného závodu Baťa, a. s., Zruč nad Sázavou, v čele s nově jmenovaným vedoucím závodu Leopoldem Klátilem. Řídil jak výrobu v provizorních podmínkách, tak výstavbu nového města, na které se podílelo kolem tří set zedníků. V obuvnické dílně pracovalo zhruba 150 zaměstnanců. Jednalo se zejména o mladé ženy a muže ze Zlína, absolventy Baťovy školy práce, kterým bylo nabídnuto zaměstnání v novém mladém průmyslovém městě. Většina z nich se však musela vyrovnat s realitou venkovského městečka, v němž se vše moderní teprve rodilo.
Dokládají to i vzpomínky Bohuslava Lichorobiece uveřejněné v podnikových novinách Sázavan v roce 1959: „[...] Jen jsme se trochu vzpamatovali z krkolomné jízdy, čekalo nás další překvapení, když jsme vystoupili na dvoře nynějšího státního statku. Po uvítacím ceremonielu bylo nám řečeno, že zde je naše pracoviště, a zítra, že se půjdeme podívat na pětietážovou budovu. Zatím jsme se museli smířit s tím, že našimi dočasnými sousedy budou kravky a jiná hovězí čeládka. Sociální zařízení ještě nebylo hotové. Umývat jsme se chodili ke společnému žlabu sudokopytníků. Po tomhle zjištění vydalo se nás několik hledat tu moderní budovu. Ono se řekne hledat, ale kde? Kam oko dohlédlo – samé obilí. V místě, kde nyní stojí naše rodinná čtvrť, byl lán žita. Po dlouhém hledání, při kterém nás upoutalo okolí a řeka, našli jsme konečně tu naši budovu – ale jen v půdorysu. Byly tam pouze natlučené kolíky a položená prkna, kde se budou teprve kopat základy [...].“
Podobné rozčarování z první návštěvy Zruče nad Sázavou zažila i Marie Pohůnková: „[...] Od nádraží jsme se brodily v blátě, my děvčata v ,semiškách‘, a nestačily jsme se obdivovat tak zvaným ,smíšeným obchodům‘ jako ,Cukrářství a papírnictví‘ nebo ,Pekařství a hodinářství‘. Je pochopitelné, že po Zlíně se nám zdálo vše tak divné, malé a – promiňte mi ten výraz – hloupé, i to ubytování chlapců v hostinci (dnes Pramen) a děvčat ve dvoře. Byly jsme nalepeny jedna na druhé, ani projít jsme nemohly mezi postelemi [...].“
Na pracovní podmínky vprovizoriu zručského špýcharu s nedostatkem výrobního materiálu vzpomínala rovněž Anna Severová: „[...] Také mi utkvěla v mysli jedna příhoda. Že jsme měli nouzi o dílce do strojů, nebyla žádná novinka. A tak náš kroužkovač Jindra, když se mu opotřeboval kartáček ze stroje, rozřešil to originálním způsobem. Zaběhl do stáje, která byla vedle, ustřihl koňovi kousek ocasu, udělal ze žíní kartáček a už se kroužkovalo dál. Takových i podobných příhod bylo dost a na denním pořádku [...].“ Z provizorních podmínek se výroba přesunula po několika měsících do první tovární budovy, která nabízela velmi moderní pracovní prostředí. Byla zde otevřena druhá dílna. Kvůli nedostatku ubytovacích kapacit sloužila dočasně jako mužský i ženský internát.
Hospodářský dvůr byl po znárodnění převeden na státní statek a v téměř nezměněné podobě se zachoval do přelomu milénia, kdy v majetku města získal památkovou ochranu. Působilo zde několik podnikatelů, část sloužila jako ubytování, ale celkový stav byl neutěšený. V posledních letech proběhla v několika etapách rekonstrukce, během níž byly stávající budovy uzpůsobeny současným potřebám města. Vznikly zde malometrážní byty, muzeum vodáctví a venkovní tržnice. Část prostor je pronajímána k podnikání a provozování restauračních zařízení a na nově vydlážděném dvoře jsou pořádány kulturní akce. Původní špýchar, kde se rozběhla nejstarší baťovská výroba obuvi ve Zruči, na své nové, případně i muzejní využití teprve čeká.
