Dne 26. 8. 1965 měl na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách premiéru nový celovečerní československý film nazvaný Lásky jedné plavovlásky tehdy třiatřicetiletého režiséra Miloše Formana (1932– 2018), scénáristů Jaroslava Papouška (1929–1996), Miloše Formana a Ivana Passera (1933–2020) a kameramana Miroslava Ondříčka (1934–2015). Formanův třetí celovečerní film je hořkou komedií s banální zápletkou, kterou režisérovi do cesty přihrálo náhodné setkání s mladou textilní dělnicí ze severočeského Varnsdorfu.
„Nebyl jsem tehdy ještě podruhé ženatý a dost často jsem bezhlavě a bez cíle bloudil od kamaráda ke kamarádovi, od lokálu k lokálu. Jednoho dne, bylo už po půlnoci, jsem jel autem domů do Všehrdovy ulice a najednou vidím, jak si to po mostě šine holka s kufrem. Zastavil jsem a nabídl dívce pomoc, přitom jsem se dozvěděl, že přijela za klukem, s nímž se sblížila před pár dny u nich ve Varnsdorfu. Jak však zjistila, adresa, kterou jí dal, je falešná. Od ní jsem se také dozvěděl o situaci ve Varnsdorfu, jež se pak objevila ve filmu. Velké textilní fabriky, oblast vylidněná po odsunu Němců, daleko víc děvčat než chlapců.“ Vyprávění varnsdorfské dělnice doplnil ještě jeden inspirační zdroj – životní osudy hlavní herečky Hany Brejchové. A místo před válkou převážně německého Varnsdorfu se Miloš Forman rozhodl natáčet v jiném českém průmyslovém městě: „Ve Zruči to bylo totéž, jen fabrika byla nová, v českém kraji.“
„ Tehdy jsme vášnivě hrávali kulečník. Komunisti považovali kulečník za buržoazní zábavu, a proto těch dobrých stolů bylo k mání dost málo. Jeden ale stál na zámku v Dobříši, a tak jsme ten scénář jeli psát tam. Film jsme nazvali Lásky jedné plavovlásky. Točili jsme ho ve Zruči nad Sázavou, kde byly obuvnické závody s převahou ženských zaměstnankyň, a tak tam byl nedostatek mužského pohlaví stejně palčivým problémem jako ve Varnsdorfu. Všem místním byl příběh rázem jasný a náhodou tam měli i slušný kulečníkový stůl,“ vzpomínal režisér a spoluscénárista Forman.
Ikonické dílo filmové nové vlny československých šedesátých let zaujalo porotu benátského filmového festivalu, která dílo ocenila Zlatým lvem v kategorii Nejlepší film . Zatímco festivalovou jury Formanova hořká komedie upoutala snadno uvěřitelným zachycením lidské každodennosti, italská a s ní i zahraniční kritika byla spíše zmatena a vytýkala filmu příliš banální námět. Přesto byl film v roce 1967 jedním z pěti neanglicky mluvených filmů nominovaných na Oscara. V Československu to Formanův film neměl jednoduché ani u schvalovatelů, ani u kritiky. Hlavní dramaturg Barrandovských filmových studií se údajně nechal slyšet, že je to nejnudnější scénář, jaký v posledních letech četl, naivní a nepravdivý. Projekt nakonec prosadili vedoucí tvůrčí skupiny Barrandovských filmových studií Jiří Šebor a Vladimír Bor. Argumentem pro výrobu projektu byla mimo jiné skutečnost, že film měl jen minimální rozpočet. Formanovo dílo ovšem kritizovala i část veřejnosti, která režiséra častovala anonymními dopisy a výhrůžkami (údajně i smrtí), a to kvůli intimním scénám. Možná i kvůli nim se do místa natáčení začaly sjíždět pánské výpravy, které jen popuzovaly již tak dotčené vedení místního závodu Sázavan, které si film o pracující mládeži a jejím mimopracovním životě na internátu představovalo rozhodně jinak.
„V našem filmu je laskavému řediteli továrny líto všech těch jeho osamělých holek,“ vzpomínal Miloš Forman. „A tak se domluví s vojáky, že mu do města pošlou vojenskou posádku. Ženské ve městě jsou celé říčné na ten velký den, ale vojenský vlak vyklopí ve městě jednotku odrbaných plešatých a pupkatých záložáků. Na úvodní tancovačce, která je k uvítání vojáků přichystána, sbalí blonďatou hrdinku filmu mladý pianista. Není to žádný playboy, ale je z Prahy a dá blondýnce svou adresu. Pár týdnů nato ho dívka opravdu navštíví, ale doma jsou jenom rodiče. Blondýnka nikoho ve městě nezná, a tak se rodiče slitujou a nechají ji vyspat na gauči v kuchyni, kde spává jejich syn. On sám tu noc skončí v posteli svých rodičů. Sotva se tam vejdou. Táta chce spát, syn by byl nejradši, kdyby ho vyhodili a on si mohl jít lehnout na svůj gauč do kuchyně k té dívce, ale celé to diriguje matka, která by žádnou takovou sprosťárnu doma nestrpěla. Na konci filmu se zklamaná blondýnka vrací na internát do Zruče a vymýšlí si historky o svém milujícím snoubenci z Prahy, takové, po kterých se všem holkám na pokoji krásně usíná.“
Cestu k domácím divákům si Formanův film přes počáteční překážky nakonec přece jen našel. Premiéra filmu proběhla 12. 11. 1965. V československých kinech film vidělo přes dva miliony diváků. „Lásky jedné plavovlásky se promítaly po celém Československu a získaly mi Státní cenu Klementa Gottwalda. Cena tohoto prvního dělnického prezidenta a vyhlášeného opilce byla pro mě spíš trapná, ovšem jednu výhodu měla. K pentli patřila i tlustá obálka, ve které bylo 20 000 Kč (800 Euro), což byl tehdy skoro roční příjem, a to mi osladilo i nemilosrdný posměch, kterým Ivan [Passer, poznámka MJ] všechny laureáty této ceny častoval.“
Pobyt ve Zruči nad Sázavou a v kulisách postbaťovského podniku Sázavan a jeho společenského zázemí byl pro režiséra Formana doslova formotvorným: „Na těch pár měsíců ve Zruči nad Sázavou vzpomínám jako na jedny z mých nejšťastnějších dnů u filmu. Měli jsme času, kolik jsme potřebovali. Hráli jsme kulečník. Váleli jsme se smíchy, když se Pucholt rafal s rodiči na jejich úzké manželské posteli.“ Především však Forman ve filmu angažoval několik zručských neherců, mezi nimiž objevil československému filmu patrně nejznámější neherce: „Při natáčení Lásek jsem si vyzkoušel, že mísení profesionálních herců s neherci může oběma skupinám prospět, ale jsou k tomu zapotřebí silné herecké osobnosti, které se nezaleknou syrového a přirozeného chování neherců. Splynout s lidmi, kteří prostě jen hrají sami sebe, vyžaduje herce opravdu velkého kalibru, a takový byl Vladimír Menšík.“ A také Josef Šebánek (1915–1977) v roli otce a Josef Kolb (1901–1982) v autobiografické roli mistra výroby Pokorného. Dvojice Šebánek a Kolb se stala na několik dalších let doslova nerozlučnou, protože herci společně vystoupili jak ve Formanově následujícím celovečerním filmu Hoří, má panenko (1967), tak ve filmu Nejkrásnější věk (1968) a Hogo fogo Homolka (1970). Ve Formanových Láskách ovšem účinkovali i další zručští neherci, ať již máme na mysli Janu Novákovou v roli kamarádky titulní hrdinky Anduly, která se k filmu ještě jednou vrátila ve fantazy thrilleru Konec srpna v hotelu Ozon (1966, režie Jan Schmidt), nebo Antonína Blažejovského v úloze Tondy, který se před kamerou objevil i ve Formanově filmu Hoří, má panenko (1967).
Ve Formanových Láskách neúčinkovali jen neherci z řad zručských obyvatel, ale i kulisy zdejších průmyslových exteriérů a interiérů: železniční zastávka Zruč nad Sázavou zastávka se stala kulisou pro scénu dívek z fabriky čekajících na příjezd vlaku s vojáky, vlastního příjezdu záložáků a pochodu vojáků směrem k továrnímu areálu. Prostor před továrnou posloužil k natáčení scén odchodu zaměstnanců po pracovní směně domů, Tondova čekání na motorce na jeho bývalou přítelkyni Andulu a vzájemného rozhovoru o prstýnku, kterým Tonda obdaroval svou bývalou lásku. Tondova nevítaná návštěva Anduly v dívčím internátu a předcházejícího rozhovoru přes okno s Andulinými kamarádkami probíhala před ubytovnou v dnešní Poštovní ulici čp. 593. Konečně taneční zábava a milostné scény mezi Andulou a její novou láskou, tanečním klavíristou Mildou byly realizovány v sále a ubytovacích prostorách baťovského Společenského domu na dnešním náměstí Míru čp. 549. Dnes jsou tato místa pevnými body na mapě československé filmové historie a historiografie.
