podnikatel v obuvnickém průmyslu a zakladatel firmy T. & A. Baťa
(3. 4. 1876 Zlín – 12. 7. 1932 Otrokovice)
Tomáš Baťa se narodil v rodině s ševcovskou tradicí sahající minimálně do 17. století. Brzké matčino úmrtí, otcovo druhé manželství, stěhování do neznámého Uherského Hradiště a cizost jazykově německého prostředí jej přivedly k bezpečné znalosti obuvnického řemesla a hluboké náklonnosti k samostudiu. V roce 1894 společně se sourozenci Annou (1872–1936) a Antonínem (1874–1908) založil v rodném Zlíně z otcem vyplaceného podílu matčina dědictví obuvnický závod, který se před rokem 1900, kdy byla ve Zlíně u nádraží postavena první tovární budova, opakovaně pohyboval nad propastí. Veřejná společnost T. & A. Baťa prosperovala výrobou levné, lehké plátěné obuvi, tzv. baťovek, pro jejichž produkci zřídil Tomáš v roce 1903 strojní dílnu, základ budoucích baťovských strojíren. Zahraniční zkušenosti z továren v Anglii, Německu (1905) a USA (1905, 1919) a převzetí podniku po bratrově smrti postavily Tomáše do čela závodu, který v roce 1910 zaměstnával při denní produkci 3400 párů obuvi přibližně 350 zaměstnanců. Před první světovou válkou se T. Baťa oženil s dcerou ředitele vídeňské dvorní knihovny Dr. Františka Menčíka, která mu o dva roky později porodila dědice, jediného syna Tomáše Jana (1914–2008).
Rozsáhlé erární zakázky v letech první světové války postavily závod do čela rakousko-uherské produkce obuvi (v roce 1917 Baťa zaměstnával zhruba 4000 pracovníků). Poválečná spotřební krize a inspirace americkým fordismem přivedla firmu cestou důsledných racionalizačních opatření do čela československého obuvnického průmyslu a v roce 1928 poprvé do čela světového exportu obuvi. Nejpozději v roce 1923, kdy se stal T. Baťa starostou Zlína, spojil definitivně osudy podniku s městem Zlínem, které se rychle proměnilo v exemplární příklad továrního města řízeného podnikem, výkladní skříň československé architektonické moderny a laboratoř fordovského průmyslu. Budování rozsáhlé sítě podnikových prodejen se systémem komplexní zákaznické péče, kontinuální modernizace technologií, managementu, marketingu a personalistiky a rozhodnutí vzdorovat velké hospodářské krizi vývozem kapitálu a technologií za československé hranice za účelem budování dceřiných společností, produkujících baťovské výrobky v rámci národních trhů jako domovské produkty nepodléhající celním bariérám, byly nepochybně především Baťovým dílem.
Afinita k moderním technologiím, strojům a dopravním prostředkům v čele s letadly, jimiž podnikl legendární propagační indickou misi za novými trhy (1931), se staly synonymy firemní dynamiky a modernosti. Náklonnost k letadlům se však kapitánovi meziválečného československého průmyslu stala osudnou – T. Baťa zahynul při leteckém neštěstí nad Otrokovicemi cestou do švýcarského baťovského výrobního střediska v Möhlinu (Aargau) v ranní mlze 12. 7. 1932.
Jméno T. Bati se již za jeho života stalo symbolem podnikatelské cílevědomosti na straně jedné, ale i tvrdého podnikatelského systému na straně druhé. V letech československého státního socialismu (1948–1989) patřilo jméno Baťa ke jménům nejdémonizovanějším, synonymům bezohledného kapitalistického vykořisťování dělnické třídy. A ani po Sametové revoluci 1989 nepřestalo být jméno T. Bati ideologicky deklamováno, většinou jako idealizovaný symbol „zlatých časů“ meziválečné Republiky československé, jako ikona minulých a očekávaných budoucích úspěchů české ekonomiky. Nejnovější glorifikace a hagiografické deskripce Baťova života jsou však paradoxně i výsledkem absence moderní Baťovy biografie, která by kriticky mapovala podnikatelův život a definitivně jej vysvobodila z osidel publicistických textů dvacátých a třicátých let 20. století, tvořených v duchu firemního narativu.
Zruč nad Sázavou vstoupila do zorného pole vedení firmy Baťa nejpozději v roce 1930, kdy zde byla otevřena podniková prodejna obuvi. Ačkoliv samotnou Zruč Tomáš Baťa nejspíše nikdy nenavštívil, byl to právě Baťa, kdo počátkem třicátých let upřel pozornost k Posázaví, a to konkrétně ke Žďáru nad Sázavou a tamějším ševcům a obuvnickým továrnám. Žďár nad Sázavou byl od konce 19. století významným centrem obuvnického průmyslu v českých zemích, jímž hluboce otřásly dopady velké hospodářské krize. T. Baťa hodlal využít zdejší nezaměstnané kvalifikované pracovní síly k vybudování vlastního podniku, proti čemuž se ovšem vzedmula vlna kritiky z řad místních komunistických politiků a jejich voličů z řad obuvníků. Nad žďárským projektem nakonec zvítězil jiný plán na Českomoravské vrchovině – vybudování továrního města v Třebíči-Borovině. Baťa a jeho nástupci alespoň setrvali v korespondenčním kontaktu s místním továrníkem Františkem Kynclem, jemuž byla v krizovém roce 1931 nabídnuta velkorysá pomoc ve formě půjčky ve výši 100.000,- Kč.
