Kromě rodinného bydlení, které ve Zruči nad Sázavou – Baťově zaujímá největší zastavěnou plochu továrního města, vybudoval koncern Baťa, a. s., Zlín, také svobodárnu pro mladé zaměstnance. Hromadné ubytování bylo podle původního regulačního plánu R. H. Podzemného z roku 1939 situováno mezi továrnu a obytnou zónu, a to v sousedství společenského centra.
Původně mělo být postaveno osm svobodáren – čtyři pro muže za dnešním hotelem Baťov, čtyři pro ženy na druhé straně náměstí. Ve stavební spisovně Městského úřadu Zruč nad Sázavou jsou uložena stavební povolení a výkresy „svobodárny typu I a II“, z nichž byla ovšem realizována jen jedna budova. Přestože se postavená svobodárna nachází v zóně určené původně mužům, podle soupisu podnikového majetku z roku 1945 sloužila ženám. Povolení k výstavbě bylo vydáno 20. 8. 1939, ale se samotnou stavbou se započalo až na podzim 1940. Dokončena byla v srpnu 1941. V odborné literatuře je tato budova připisována architektu Miroslavu Drofovi, plány ze stavební spisovny Odboru výstavby ve Zruči nad Sázavou jsou však signovány architektem Vladimírem Kubečkou.
Ženská svobodárna je částečně podsklepená tříetážová budova chodbového typu. Stejně jako v případě rodinných domků jsou i její základy betonové, vrchní konstrukce cihlová a stropy dřevěné. Zdobnost budově propůjčuje mělký střední rizalit v průčelní fasádě s balkonem v první etáži, který současně kryje vstupní dveře. Budova je omítnuta, obložení cihlami je použito kolem oken a pod širokou korunní římsou. Moderním prvkem je velké okno na zadní fasádě osvětlující schodiště.
V přízemí se nacházel dvoupokojový správcovský byt s okénkem do vstupní haly a chodby, osm ložnic a společné umývárny. Prvému patru dominovala velká společenská místnost se vstupem na balkon. Dále zde bylo (stejně jako v přízemí) osm ložnic a společné umývárny. Ve druhém poschodí bylo deset ložnic, umývárny a hala naproti schodišti.
Ve všech etážích probíhala středem budovy dlouhá chodba, která byla osvětlena francouzskými okny. Podlahy na chodbách byly natřeny červeným cementovým potěrem, v pokojích v přízemí byl použit xylolit, v pokojích v patře palubková podlaha. Umývárny vždy se dvěma toaletami, bidetem a vanou byly v interiéru obloženy. V každém pokoji bylo jedno umyvadlo.
Až do devadesátých let 20. století sloužila ženská svobodárna svému účelu a byla využívána jako internát. V současnosti jsou její prostory pronajímány místním podnikatelům, převážně v oblasti služeb. V budově proběhly pouze dílčí úpravy interiéru, v exteriéru pak došlo k výměně vstupních dveří a drobnějším opravám fasády.
