vychovatelka mládeže, spisovatelka
(25. 11. 1925 Spešov u Blanska – 16. 1. 2020 Dobřichovice)
Marie Komárková, provdaná Vaculíková, se narodila na Blanensku v rodině poslankyně a úředníka brněnské Zbrojovky. Obecnou školu absolvovala v rodném Spešově, občanskou (měšťanskou) školu vychodila v nedalekém Blansku. Když do československých biografů vstoupil film Madla zpívá Evropě (1940), začaly ji sestra a spolužačky oslovovat Madlo. Místo učitelského ústavu v Brně zamířila za protektorátu Čechy a Morava do baťovského Zlína, kde setrvala až do listopadu 1944. Po leteckém bombardování Zlína byla s dalšími zaměstnanci odeslána do pobočného závodu ve Zruči nad Sázavou – Baťově (1944–1948).
Ze Zruče zamířila mladá vychovatelka mládeže do severního pohraničí (Františkov) a na poválečné Ústecko ji následoval i Ludvík Vaculík, který působil jako vychovatel v Benešově nad Ploučnicí. Po vyloučení pro politickou nespolehlivost nalezli Marie Komárková a Ludvík Vaculík zaměstnání ve škodováckých internátech Závodů těžkého strojírenství v Praze-Vysočanech. V roce 1949 uzavřeli sňatek, v manželství se jim narodili synové Martin, Ondřej a Jan. V době manželovy povinné vojenské služby začala pravidelně zajíždět do valašského Brumova, odkud Vaculík pocházel.
V šedesátých letech pracovala nejprve jako korespondentka Československého rozhlasu, posléze v manželské poradně v Praze na Vinohradech. Po IV. sjezdu spisovatelů (1967) a po vydání manifestu Dva tisíce slov (1968) se společně s manželem ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti, která jí ztrpčovala život až do roku 1989. Neváhala však podepsat Chartu 77 a v zakoupené vile v Dobřichovicích organizovala setkání disidentů. V devadesátých letech začala její pozdní literární dráha, když byla zveřejněna její korespondence s výtvarníkem Jiřím Kolářem (1994, 1999). V roce 2002 byl publikován rozsáhlý rozhovor Pavla Kosatíka s Marií Vaculíkovou pod názvem Já jsem oves. V červnu 2015 zemřel Ludvík Vaculík, v lednu 2020 se uzavřel život Marie Vaculíkové.
Zatímco na baťovský Zlín a jeho dryáčnické pracovní poměry vzpomínala Marie Vaculíková nerada, baťovská Zruč v ní zanechala mnohem příjemnější vzpomínky: „Když jsem šla starou Zručí po kočičích hlavách s kufrem, tak jsem cítila takové blaho. To mělo lidské rozměry. Když jsem přišla, tak mě na osobním oddělení vítali.“ Ve Zruči se opět setkala a sblížila s Ludvíkem Vaculíkem. V místní pobočce Baťovy školy práce začínala jako korespondentka, vedení však rozpoznalo její přednosti a kvality a přesvědčilo ji, aby se stala vychovatelkou (1945–1948). K odchodu ze Zruče v polovině ledna 1948 ji přimělo setkání s Klementem Gottwaldem při jeho zručské návštěvě (1946) a změna společenských poměrů: „Baťu měli zpacifikovaného v roce 1947. V celém koncernu nebyli komunisté. Nasadili tam proto své lidi, což byli konfidenti gestapa. Tihleti konfidenti se dali na velké komunisty a řídili podnik.“
