prozaik, fejetonista, publicista, rozhlasový redaktor
(23. 7. 1926 Brumov – 6. 6. 2015 Dobřichovice)
Ludvík Vaculík se narodil ve valašském Brumově (Brumov-Bylnice) v rodině tesaře. Absolvoval Baťovu školu práce ve Zlíně (1941–1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod s maturitou tamtéž (1944–1946). Po válce vystudoval politicko-novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze (1946–1950). Od roku 1948 pracoval jako vychovatel v internátu v Benešově nad Ploučnicí, odkud se přemístil do Prahy (1950), kde začínal jako vychovatel (1950–1951), redaktor Rudého práva (1953–1957) a redaktor týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958). V roce 1949 uzavřel sňatek s Marií Komárkovou, v manželství se jim narodili synové Martin, Ondřej a Jan.
Na konci padesátých let začal působit v rozhlasovém vysílání pro mládež Československého rozhlasu v Praze (1958–1965). Vedle Literárních novin (1965–1969) přispíval od konce šedesátých let do celé řady domácí i zahraničních, oficiálních i samizdatových periodik (pařížské Svědectví, římské Listy ad.).
Do veřejného a politického života vstoupil jako autor manifestu Dva tisíce slov (1968). V roce 1977 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl umlčen a nesměl oficiálně publikovat, založil jednu z nejvlivnějších samizdatových edic Edice Petlice. Po roce 1989 začaly vycházet jeho samizdatové práce veřejně. Jeho literární dílo bylo oceněno mnoha poctami, například Cenou George Orwella nebo Cenou Egona Hostovského. V roce 2010 mu byla udělena Cena Ferdinanda Peroutky.
V Baťových závodech působil Ludvík Vaculík v letech 1941–1946, nejprve ve Zlíně a od počátku prosince 1944 do poloviny roku 1945 ve Zruči nad Sázavou – Baťově, odkud se opět vrátil do Zlína. Vaculík připutoval do Zruče se skupinou dalších zlínských zaměstnanců, kteří měli posílit zručskou výrobu po bombardování zlínských závodů v listopadu 1944. Vaculíkovi ve Zruči chyběla zlínská infrastruktura: „Začínám tu být nespokojený. Poněvadž tu není ani studovna, ani čítárna, prostě ani kousek místa, kde by bylo trochu klidu ke čtení či psaní“ (6. 1. 1945). Na Zruči však oceňoval romantické prostředí místního zámku, krásy posázavské krajiny, kvality osmdesátičlenného sboru Baťových Mladých mužů, a především bezpečnější prostředí, vzdálené bojištím končící druhé světové války: „Vzpomínám si také na Zruč. Připadá mi to jako pohádka, jak jsme tam žili. Myslím, že kromě pocitu bezpečí, plynoucího z izolovanosti toho koutu světa, ve kterém vrcholila válečná krize, byl to také pocit útulnosti prostředí a vědomí sounáležitosti s tím malým světem a s tou hrstkou vesměs známých lidí…“
Na zlínská a zručská léta vzpomínal ve svých literárních pracích opakovaně, v pozdním věku s nádechem vzpomínkového optimismu: „1985: Bylo nám tam, ve Zruči, jako za pecí. Když si budu brzo zase stěžovat, ať se mi moc nevěří: byla to idyla. Měl tam všecky kamarády, malá továrna, obkroužená řekou, trať pod skalami, čisto a klidno. Bydleli jsme v tovární budově, nad našimi světnicemi byla manipulace, večer tam až do deseti hodin bouchaly sekačky materiálu, a nic to nevadilo, práce tak těsně nad hlavami navozovala dojem pořádku a klidu. Topení hřálo dobře, pošta chodila. Válka se trošku zase vzdálila.“
