architekt, urbanista, vysokoškolský pedagog
(14. 8. 1909 Holešov – 4. 11. 1986 Praha)
Holešovský rodák prof. Ing. arch. Jiří Voženílek absolvoval v Praze nejprve reálné gymnázium a následně Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství při Českém vysokém učení technickém (1928–1933). Ještě v době vysokoškolských studií založili levicově orientovaný Voženílek a jeho stejně smýšlející kolegové Pokrokovou architektonickou skupinu – PAS (1932), která byla platformou odborných diskuzí a publikací na téma moderního urbanismu, často pod vlivem sovětského městského plánování.
V roce 1935 se společně s kolegy z PAS zúčastnil mezinárodní bytové soutěže koncernu Baťa, a. s., Zlín, v níž získal II. cenu za nerealizovaný projekt. Po ukončení praxe v architektonické kanceláři Františka Roitha nastoupil v roce 1937 do vývojového oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Za války se věnoval především urbanismu a plánování koncernových měst a experimentoval s typologií firemního rodinného domu (1942 přízemní varianta jednodomku z mobilních panelů). Se změnou společenskopolitických poměrů se stal klíčovou osobou poválečného vývoje průmyslového Zlína (vedoucí návrhového oddělení znárodněné firmy Baťa a předseda komise výstavby MNV). Od roku 1946 stál v čele pracovní skupiny nového regulačního plánu města Zlína. Jeho vrcholným projektem se stal Kolektivní dům z let 1947–1951, společně s litvínovským Koldomem jediná česká realizace avantgardního levicového uvažování o kolektivním bydlení.
Na rozdíl od koncernových továrních měst v Otrokovicích a Třebíči, a hlavně v Šimonovanech-Baťovanech a maďarském Martfü, které jsou realizacemi Voženílkových regulačních plánů, situaci ve zručském Baťově sledoval Voženílek spíše zpovzdálí. V roce 1940 se sice podepsal pod změnu zručského regulačního plánu R. H. Podzemného a restrukturalizaci koncepce náměstí a ústřední komunikace s nákupní zónou, jeho hlavním dědictvím ve Zruči však byla na prvním místě obrana celého konceptu továrního města před okupačními úřady a jejich stavebním dozorem. Společně s řediteli Miesbachem a Vavrečkou a šéfem zlínské koncernové projekční kanceláře Karfíkem byl totiž účastníkem schůzky s kolínským oberlandrátem Eckholdtem, během níž hájil před stavebním radou Frankem z Úřadu říšského protektora samotnou existenci a urbanisticko-architektonické řešení vlastní baťovské Zruče.
V roce 1949 přesídlil Voženílek do Prahy, kde stanul v čele státních ústavů a úřadů na poli urbanismu a architektury – Stavoprojektu (1949–1951) a Výzkumného ústavu vývoje architektury (1952–1955). Od roku 1961 působil v pozici hlavního architekta hlavního města Prahy a současně profesora katedry urbanismu Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT. S přibývajícím věkem se za normalizace dostal do pozadí. Zemřel v Praze v polovině osmdesátých let.
