architekt, urbanista
(31. 1. 1906 – 16. 8. 1989)
Prof. Dr. Ing. Emanuel Hruška, DrSc., přišel na svět do pražské českoněmecké rodiny. Na Vinohradech absolvoval reálné gymnázium a následně studoval nejprve na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického (1924–1928) a poté na Akademii výtvarných umění u architekta Josefa Gočára. Architektura a urbanismus se staly Hruškovi světovým názorem, proto se již během studií angažoval v Klubu za starou Prahu, Masarykově akademii práce (MAP), redakci odborného časopisu Stavba a od roku 1931 jako vědecký sekretář v Ústavu pro stavbu měst při MAP. Od třicátých let byl aktivním účastníkem architektonických a urbanistických soutěží po boku předních československých architektů a urbanistů.
V roce 1934 obhájil doktorát na ČVUT a v roce 1938 byl tamtéž habilitován v oboru urbanismus a plánování měst. V letech 1935–1936 mu byla svěřena funkce generálního sekretáře Mezinárodního bytového kongresu, působil na postu vedoucího studijního oddělení Elektrických podniků města Prahy a nakonec před válkou zaujal místo vrchního stavebního poradce pražského magistrátu. V letech 1938–1945 byl členem plánovací komise při Státní regulační komisi Prahy. Současně byl expertem na urbanismus při ředitelství koncernu Baťa, a. s., Zlín. Po válce působil současně jako docent katedry urbanismu Stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně a vedoucí plánovacího odboru Zemského studijního a plánovacího ústavu v Brně.
V roce 1948 začal působit v Bratislavě v čele Ústavu stavby měst na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické (od roku 1953 řádným profesorem, 1955 DrSc.), v jejímž čele stanul na dva roky ve funkci děkana. V letech 1956–1961 působil jako externí vedoucí oddělení hospodářské geografie Ekonomického ústavu ČSAV. V roce 1958 byl jmenován prvním místopředsedou Ústřední komise státní památkové péče při Ministerstvu kultury ČSR, od roku 1962 byl jejím předsedou. Po válce se Hruška spíše než architektonickým a urbanistickým soutěžím věnoval teorii a metodologii územního plánování, aktuálním problémům hospodářské obnovy poválečného Československa a pedagogické činnosti.
Nejpozději v šedesátých letech začal platit za jednoho z nejvýraznějších reprezentantů československého urbanismu a územního plánování, jemuž se věnoval zvláště na Slovensku (Projekt urbanizace Slovenské socialistické republiky 1967, rozvoj centrálního Slovenska ad.). Od šedesátých let se stále častěji zaobíral problematikou rehabilitace, rekonstrukce a revitalizace historických jader slovenských měst v čele s Bratislavou. V následujícím desetiletí se systematicky věnoval organizačním a správním povinnostem a popularizaci zahraničních trendů, hlavně v památkové péči. V posledním desetiletí svého života se vrátil do rodné Prahy, aby stanul v čele Klubu Za starou Prahu.
Do kontaktu s koncernem Baťa vstoupil Hruška v polovině třicátých let. V roce 1937 se společně s Richardem Podzemným a Jiřím Voženílkem podílel na projektu Ideální průmyslové město budoucnosti Zlín a následujícího roku na návrhu náměstí Práce společně s Bohuslavem Fuchsem. Ve čtyřicátých letech upřel svou pozornost k baťovským satelitům, továrním městům na území předválečného Československa (1942–1943 plány dostavby továrního sídliště v Sezimově Ústí) i v zahraničí (1943 urbanistický návrh nerealizovaného továrního města Seneffe v Belgii). Pro zručský Baťov vypracoval Hruška v letech 1944–1948 sérii regulačních plánů, podle nichž byly v letech 1946–1948 postaveny dva internáty a tři obytné domy.
Hruška sice vzešel z důkladné analýzy mikroregionu a stávající zástavby, projektoval však zřejmě pod dohledem okupačních úřadů, podle jejichž pokynů musel přepracovat původní návrhy budov na náměstí Míru. V místech nerealizované zástavby obytných domů projektoval svobodárny. Sídelní kapacitu baťovské Zruče rozšířil na 12 000 osob a její zástavbu protáhnul až na vrchol nad městem. V několika variantách Hruškova regulačního plánu byla zapracována řada veřejných budov, nemocnice, školy, kulturní zařízení a stadion. Změněná infrastruktura vycházela vstříc rostoucím požadavkům automobilismu. Především však již Hruškova koncepce nemultiplikovala vzorec ideálního průmyslového města, ale respektovala místní podmínky v nesnadných protektorátních časech.
Podle Hruškovy makety z roku 1944, vystavené v roce 1949 u příležitosti 10. výročí založení baťovské Zruče nad Sázavou, byl naproti Společenskému domu projektován kulturní dům s biografem, v dolní části náměstí obchodní dům s lázněmi v suterénu a v horní části náměstí park s (Baťovým?) pomníkem. Podle tohoto Hruškova modelu sice nebyla postavena žádná budova, ústupky říšskoněmeckým a protektorátním urbanistům (valbové střechy, přízemní průjezdy, omítnuté zdivo se šambránami kolem oken) však stylově připomíná dokončená fasáda Společenského domu. Ani Hruškův poválečný regulační plán nebyl plně respektován, natož realizován. Na místě projektovaných internátů byly kolem roku 1960 postaveny obytné domy a brzy nato začaly být ve Zruči stavěny bytové domy, nejprve cihlové, později panelové, neodpovídající žádnému původnímu regulačnímu plánu.
