manažer v obuvnickém průmyslu, politik
(3. 8. 1893 Praha – 3. 9. 1963 Trenton, Kanada)
Absolvoval Českoslovanskou obchodní akademii v Praze na Novém Městě (1911) a v letech 1911–1919 působil jako bankovní úředník krakovské filiálky Pražské úvěrní banky. Od 1. 11. 1919 byl vedoucím účtárny firmy Baťa ve Zlíně, kam jej přivedla snoubenka, nevlastní neteř Tomáše Bati Božena Klausová. V roce 1925 byl jmenován jediným prokuristou firmy Baťa. Po Baťově smrti 12. 7. 1932 se stal vedle Ing. Huga Vavrečky a později Josefa Hlavničky jedním z koncernových ředitelů. V srpnu 1932 byl zvolen zlínským starostou, v roce 1938 starostou Velkého Zlína. Nejpozději od července 1932 do května 1945 byl Dominik Čipera jednou z nejvlivnějších osobností v dějinách koncernu Baťa.
Do celostátní politiky vstoupil Dominik Čipera jako ministr veřejných prací 1. 12. 1938. Již v lednu 1939 prosadil projekt západovýchodní (českomoravské) dálnice, jejíž výstavba byla ve dvou stavebních etapách zahájena 24. 1. 1939 (Zástřizly–Otrokovice) a 2. 5. 1939 (Chodov–Jihlava). Vedle odpolitizování Ministerstva veřejných prací a zavádění elementárních baťovských principů řízení a kontroly investoval Čipera do dlouhodobých projektů rekonstrukce okresní silniční sítě, splavnění vybraných úseků Labe a Vltavy či budování Knínické a Štěchovické přehrady. Čiperovo více než tříleté angažmá ve vládách Rudolfa Berana (1. 12. 1938 – 27. 4. 1939) a generála Aloise Eliáše (27. 4. 1939 – 19. 1. 1942) ukončila demise Eliášovy vlády. Neskončila však Čiperova podpora protinacistického odboje na moravsko-slovenském pomezí a starostování ve Zlíně do září 1944.
Osvobození Zlína a nástup komunistů k moci Čiperu nejprve stály post zlínského starosty (12. 5. 1945), koncernového ředitele (13. 5. 1945), a nakonec i svobodu, když byl na dva měsíce po obvinění z kolaborace s nacisty uvězněn (16. 6. – 18. 8. 1945). S podlomeným zdravím se léčil v Poděbradech a 27. 3. 1946 opustil definitivně národní podnik Baťa. Až o rok později byl 2. 5. 1947 zbaven obvinění z kolaborace, když byly soudem vyzvednuty jeho zásluhy v podpoře Slovenského národního povstání a partyzánského hnutí na moravskoslovenském pomezí. Na jaře 1948 vyměnil pražské bydliště za dočasné útočiště v Mnichově, odkud přes Londýn odešel za Tomášem J. Baťou do kanadského exilu. V prosinci 1948 byl znovu obžalován v procesu s bývalými baťovskými řediteli a 22. 12. 1948 v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě veškerého majetku a dvanáctiletému žaláři. Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byl zrušen Vrchním soudem v Praze až 6. 5. 1993. V listopadu 1998 bylo Čiperovým potomkům vydáno osvědčení o otcově účasti v protinacistickém odboji. D. Čipera zemřel v kanadském exilu 3. 9. 1963 ve věku 70 let.
Do zručského Baťova, o jehož osudech až do roku 1945 Čipera rozhodoval z pozice patrně nejmocnějšího manažera koncernu Baťa na území protektorátu Čechy a Morava, to Čipera neměl daleko. Od roku 1939 si totiž jako ministr budoval rodové sídlo na zámku v Býchorech u Kolína nad Labem.
