architekt, urbanista, vysokoškolský pedagog
(26. 10. 1901 Idrija, Slovinsko – 6. 6. 1996 Brno)
Rodák ze Slovinska Vladimír Karfík absolvoval studia architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Začínal jako elév projekční kanceláře legendárního amerického stavitele a architekta Franka Lloyda Wrigtha (1867–1959), nejspíše nejvlivnějšího severoamerického architekta 20. století. V letech 1930–1946 byl nejprve členem a poté vedoucím projekčního oddělení stavební kanceláře Baťova koncernu. Společně s Janem Antonínem Baťou a dalšími čtyřiatřiceti odborníky se podílel na interním firemním manuálu Průmyslové město (1938), který kodifikoval principy baťovského projektování a stavitelství. V roce 1946 národní podnik Baťa nuceně opustil. Nové uplatnění nalezl na bratislavské Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické a následně na univerzitě v La Valettě na Maltě (1978–1982).
Se jménem Vladimíra Karfíka je spojena celá řada ikonických projektů baťovského firemního stavitelství. Ve Zlíně se podílel na dokončení společenského domu (1933) a projektu a realizaci obchodního a společenského domu ve zlínské čtvrti Díly (1937), sboru Církve českobratrské evangelické (1937) či správní budovy č. 21, „Baťova mrakodrapu“ (1938). Pro koncernové tovární město Otrokovice-Baťov projektoval společenský dům (1936) a neuskutečněný návrh kostela-památníku (realizován ve slovenských Šimonovanech-Baťovanech). Jeho realizace bychom nalezli i za českými hranicemi, ať již na Slovensku, nebo v chorvatském Borovu či nizozemském Amsterdamu (obchodní dům firmy Baťa na rušné třídě Kalverstraat). Ve Zlíně projektoval i po roce 1945 (budova krajského národního výboru, obytné domy Na Obecinách a v Zálešné).
Karfík je rovněž autorem cenných memoárů, v nichž věcně, kriticky a s nadhledem popisuje realitu a postavy baťovského Zlína. S Tomášem Baťou sice sdílel jeho nadšení pro vysokopodlažní budovy (Karfíkův osmipodlažní „mrakodrap“ v Brně, desetietážový obchodní dům ve Zlíně, jedenáctietážový společenský dům tamtéž a šestnáctipodlažní Baťův mrakodrap ve Zlíně z roku 1938), kriticky se však vyjadřoval jak k Baťovu nevybíravému slovníku, tak k jeho autoritativnímu stylu řízení, hektickému pracovnímu tempu či extrémní pracovní zátěži baťovských zaměstnanců.
Do dějin továrního města Baťova koncernu Zruč nad Sázavou – Baťov se Vladimír Karfík zapsal hned několikerým způsobem. Předně se společně s baťovskými řediteli Miesbachem a Vavrečkou účastnil rozhodujícího jednání s protektorátními úřady 13. 3. 1941, které rozhodlo o budoucnosti baťovské Zruče. Po stránce stavebně architektonické se s Karfíkovým jménem setkáváme jak ve stavební dokumentaci válečné zástavby (jednodomky a dvojdomky Zruč, společenský dům), tak na plánech poválečné zástavby inspirované Karfíkovými bytovými domy ve zlínské Fučíkově čtvrti (1947).
