podnikatel v obuvnickém průmyslu,
hlavní akcionář koncernu Baťa, a. s., Zlín
(7. 3. 1898 – 23. 8. 1965)
Jan (Karel) Antonín Baťa se narodil v Uherském Hradišti manželům Ludmile a Antonínovi Baťovým. Janův otec i sourozenci z otcova prvního manželství Anna, Antonín a Tomáš provozovali ševcovskou živnost. Antonín Baťa starší v domácí ševcovské dílně v Uherském Hradišti a sourozenci Anna, Antonín mladší a Tomáš od roku 1894 ve Zlíně. Jan Antonín byl proto od dětství v úzkém kontaktu s obuvnictvím. Po skončení povinné školní docházky nastoupil ve 14 letech do učení v bratrově zlínské továrně, kde v roce 1913 získal výuční list. Profesní zkušenosti Jan Antonín nabyl před první světovou válkou v továrnách v Německu a po válce v USA, kde stál v letech 1919–1920 v čele malého baťovského závodu v Lynn v Massachusetts. Po krátkodobém působení v pozici prodavače v londýnské prodejně Baťa, vojenské službě a sňatku s dcerou zlínského městského lékaře Marií Gerbecovou (1902–1987, sňatek 1921) se vrátil do bratrova zlínského podniku. V letech 1922–1927 působil v řadě vedoucích pozic. Osobní roztržka s autoritativním a v podstatě o generaci starším bratrem Tomášem v roce 1927 byla jediným okamžikem v jeho kariéře, kdy dočasně působil mimo rodinný podnik Baťa.
V roce 1931 došlo k transformaci rodinné firmy Baťa na akciovou společnost s neveřejnými akciemi. Předsedou správní rady se stal Tomáš Baťa, Jan Antonín Baťa usedl ve vedení společnosti, aniž by byly striktně vymezeny jeho kompetence. Janova situace se radikálně změnila Tomášovou smrtí († 12. 7. 1932). Podle závěti měl Jan Antonín vyplatit rodinné příslušníky, uhradit státu dědickou daň a stát se hlavním akcionářem koncernu Baťa, a. s., Zlín. V bratrových intencích a společně s Tomášovými nejbližšími spolupracovníky Josefem Hlavničkou a Ing. Hugo Vavrečkou úspěšně rozvíjel koncernovou politiku a strategie, zvláště strojírenský a stavební program. Letecky procestoval Evropu, Afriku, Asii a Ameriku (1937) a dočkal se čestného doktorátu technických věd Vysokého učení technického Dr. Edvarda Beneše v Brně (1938). Ve druhé polovině třicátých let byly jeho aktivity stále více konfrontovány s aktuálním politickým vývojem, ať již máme na mysli angažování v sudetoněmecké otázce, diskutovanou prezidentskou kandidaturu v roce 1938 nebo oponenturu prezidentu Benešovi a kritiku politiky Druhé republiky.
V květnu 1939 odešel Jan Antonín Baťa s rodinou do USA a následně do Brazílie (1940). Předválečné sympatie k české pravici, zatčení gestapem při záboru Sudet v polovině listopadu 1938, osobní setkání s Hermannem Göringem a opatrnický postoj k Benešově exilové politice zkomplikovaly Baťovo poválečné postavení. V květnu 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům žaláře, ztrátě občanských práv a konfiskaci veškerého československého majetku. V poválečných aktivitách a ve dvacetileté sérii soudních sporů s Tomášovým synem Tomášem Janem (1914–2008) diskvalifikovala Jana Antonína evidence na spojeneckých černých listinách (od roku 1940). Bývalý obuvnický král byl připraven o veškerý majetek mimo Brazílii, v níž založil několik firem, a dokonce i celých zemědělsko-průmyslových sídel. Jan Antonín Baťa byl rovněž literárně činný. Jeho bibliografie čítá mnoho novinových článků, teoretických a programových spisů a knih, včetně obsáhlých memoárů vydaných z jeho pozůstalosti. V rodině Janových dědiců jsou zachovány i jeho nepříliš přesvědčivé pokusy na poli básnickém. Jan Antonín Baťa zemřel 23. 8. 1965 v São Paulu. Rehabilitován byl až na přelomu tisíciletí. V rodinném svazku s manželkou Marií se mu narodilo pět dětí.
Jméno Jana Antonína Bati se stalo již za jeho života symbolem veřejně prožívaného podnikatelského úspěchu. Ovšem také předmětem malicherných sporů o jeho významu ve formování systému Baťa, koncernové a rodinné politiky. Do čela koncernu se dostal v okamžiku, kdy byl již systém Baťa do značné míry zformován. Přesto nelze Janu Antonínovi upřít zásadní vliv na vytváření nových výrobních programů, marketingových strategií a mediální reprezentace. Koncernové aktivity v oblasti umění (Zlínské salony soudobého umění 1936–1940), moderních médií (zlínské filmové ateliéry na Kudlově, 1936) či pozemního stavitelství (Otrokovice-Baťov) jsou nepředstavitelné bez jeho osobního angažování. Důraz kladl na rozvíjení profesního školství, což se odrazilo v projektech Baťovy školy umění (1939) a neuskutečněného plánu zlínské vysoké školy, která by v protektorátních letech uzavření českých vysokých škol suplovala tradiční roli domácích akademických pracovišť. Nepřehlédnutelné jsou jeho aktivity na poli enormního zájmu o firemní urbanismus a architekturu, ať již se zhmotnily v mnoha dílčích projektech v oblasti podnikové infrastruktury, nebo ve firemních spisech Budujeme stát pro 40 000 000 [lidí] (1937) a Průmyslové město (1939). V rozvíjení baťovských urbanistických principů pokračoval i v Brazílii, kde byly jeho kolonizační ambice naplněny v založení deseti zemědělsko-průmyslových sídel.
www.janantoninbata.cz